Rough waters always calm with time.

Skoro jsem zapomněla, jak moc fajn je nemít facebook. Proto mne mrzí, že si ho nejpozději v pondělí budu muset reaktivovat. Kvůli škole. Jednou jsem kvůli tomu, že jsem nebyl na facebooku, neudělal zkoušku. Tohle jsou šílené časy. Prokazatelně se vždycky vysoká škola dala vystudovat i bez toho a najednou se svět zcvoknul. Ale to není žádná novinka. Poprvé za dobrého půl roku se učím. Tisknu si materiály, podtrhávám, zvýrazňuju, chodím si do knihovny půjčovat tlusté knihy a zakládám si relevantní informace různě barevnými papírky. Piju fair trade kafe a zelený čaj a poslouchám Florence + The Machine, kterou jsem nikdy moc neposlouchala, ale k těmhle dobám mi výjimačně pasuje. Všechno se mi mění pod rukama, nejvíc ze všeho já sama, nebo bych tomu alespoň ráda věřila. Přemýšlím o jiných věcech. Přemýšlím jinak. Je mi jasné, že některé věci za mne nikdo nevyřeší, a rozhodně se nevyřeší samy. I'm ready to suffer and I'm ready to hope. Některé skutečnosti vám prostě dojdou pozdě, ale jak říká Doctor, it's never too late. There's always hope. Teď se jenom sebrat a udělat to, co je třeba. Zničil nás svět, nebo jsme se zničili sami? A umíme se opravit? Pracuju s předpokladem že jo. Že to pořád ještě jde. A že jsem pořád ještě schopná vsadit všechno na jedno kartu. Buď a nebo. Buď se otevře nová kapitola a nebo se ta stará alespoň uzavře. Tak jako tak, spěje to k breaking-pointu, který můžu vždycky ještě o kousek odložit, ale neumím a ani nechci se mu vyhnout. Well what the hell, I'm gonna let it happen to me.

I am done with my graceless heart/
So tonight I'm gonna cut it out and then restart
'Cause I like to keep my issues strong/
It's always darkest before the dawn.