Rough waters always calm with time.

Někdy mi tak nějak přijde..za co se to vlastně trestám?
Mám pocit jako kdybych stála na přestupní stanici několika linek. Jednotlivý vlaky přijíždějí a zase odjíždějí a já se nemůžu rozhodnout kam nastoupím, protože někde hluboko tuším, jak velkej význam to bude mít pro všecko co přijde potom. Potřebovala bych obejmout a aby mi někdo řekl, že všechno je tak jak to má být. Ale já vlastně stejně vím že není. Až příliš moc alternativních realit, které se navzájem vylučují, se setkalo v jednom bodě. Nikdy předtím jsem tak jasně neviděla tolik variant jak to všechno mohlo být. Chystá se něco čemu neujdu.
Kamkoliv přijdu, nechávám za sebou jenom spáleniště. Proto jsem asi pořád na útěku. Už moc dlouho, zdá se, protože čím dál utíkám, tím častěji se vracím na místa, kde jsem už byla. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. A co třikrát? O tom se nikde nic neříká.
Ale tím, že lidem ubližuju, je vlastně chráním. Abych jim nemohla ublížit pozdějc. Hůř.
Píšu noční články ve dne. A to nevěstí nic dobrýho.
Stojím na stanici.


This scar is a fleck
on my porcelain skin,
You tried to reach deep
but you never got in.