Rough waters always calm with time.

Možná je to setkáním s lidmi z minulosti. Zjištěním že si vás stále pamatují. Dneska večer se nit nynější reality hrozně moc přiblížila té z před šesti let. Sakra, já vím že to tam všecko pořád ještě někde je, tu volnost bych nazvala ultimátní a oproti tamtěm časům jsme teď všichni svázaní a nudní. Ikdyž zas..já nevím. Až moc snadno podléhám iluzi že to někdy předtím bylo lepší a teď je to nanic, ale ono to asi bylo vždycky všechno mizerné.
Naivně si říkám že odjezd pryč něco změní. Jako to dělám vždycky. Nejsou to odjezdy ale útěky. A čím jsou častější tím jasnější mi je, že utíkám leda tak sama před sebou. Vezmi mě domů. To bylo asi to nejtěžší, co jsem kdy řekla.
Člověk běžně propadá iluzi že kontroluje svůj vlastní život. Ani omylem. Dívám se na svůj život jako na film, který je teď ve fázi podivna. Nechápu co se děje, teda rozumově asi jo, ale vnitřně ne. Za chvíli bude bouřka. Vezmi mě pryč.