Rough waters always calm with time.

Ploužím se ode dne kde dni a všechny mi připadají stejné. Snídám grep a obědvám jahody a topím se v zeleném čaji. A občas to prokládám toasty se vším možným. Just for the record, dělám nejlepší toasty na světě. Už třetí den za sebou mě hrozně bolí záda a možná právě proto jsem pořád naštvaná.
Bývala jsem zvyklá si říkat co všechno bych měla udělat a co dělám místo toho. Teď ale nemusím dělat vůbec nic. A to mě děsí. Můžu se klidně sbalit a za necelé tři hodiny chytit bus do Wienu a zůstat tam jak dlouho bych chtěla, a ignorovat tím přijímací zkoušky na školy, na které stejně jít nechci. A ještě víc mě děsí že jsem to ještě neudělala.
Včera jsem se se Zuzkou co bydlí v Norsku bavila o tom proč mám radši analogovou než digitální fotografii. A chodit na parties už mne ani omylem nebaví. Baví mne zkoušet, sedět s Darjou v noci na lavičce a jíst zmrzlinu a tak. Stejně mám pořád pocit že tomu všemu něco chybí.