Rough waters always calm with time.

Já nevím. Měnit stavy příliš rychle je divný. Nemůžu si zvyknout. Žiju v permanentním stavu pohotovosti a nemůžu vypnout ikdyž se zdá, že je všecko dobrý. Nikdy není všecko dobrý, rozhodně ne co se týče mě. Život je prostě podivný, myslíte si, že víte, jak se věci mají a stačí chvíle aby vám došlo, že nevíte vůbec nic. Jsem ve stavu nejvyššího zmatení.
Včera jsme měly koncert, hrály jsme v koutě, s mizerným zvukem a rozpolceným posluchačstvem a vydělaly jsme víc než za všecky předchozí koncerty dohromady. Ironie. Zase. Když jsme šly v noci pěšky domů a byly trochu v euforii, trochu naštvaný a hodně jsme se smály, napadlo mě, že jsem vlastně i ve všem tom stresu a spánkový deprivaci docela šťastná. Svým způsobem.
Nechce se mi nic z toho, co bych měla udělat a jsem příliš unavená na to, abych s tím bojovala. Radši koukám na Coachellu, teď hráli Bright Eyes, a já se jenom utvrdila v rozhodnutí nakrást někde na Rock for people. Stále totiž miluji Conora. A chce se mi spát. Taky stále, haha.
Kočka mi kempuje v pokoji a vypadá jako že hlídá cizí bundu, co tam visí. Už zase. V něčem se minulost opakuje. V něčem ale ne. No, snad.