Rough waters always calm with time.

Už to nepomáhá. Britská vlajka na nehtu levého palce, zůstávání vzhůru dopozdních nočních hodin, ignorace skutečnosti, útěky nikdy-ne-až-tak-úplně-daleko. Už není kam. Všude, kam se kdy utéct dalo, jsem už byla a nemůžu se tam vrátit. Když už si ani mezi exoty nepřijdete jako doma, je něco špatně. Stále častěji je mně fyzicky špatně z lidí, kteří mi kdysi bývali blízcí. Nebo něco takového. Všechno se mění, ale zároveň to zůstává pořád stejné. Mění se detaily, o které nestojím. Nic co by stálo za řeč se nezměnilo. Narůstá ve mně pocit odcizení vůči lidem a světu vůbec. Hrozně moc mně chybí jaro. V pátek už bylo skoro cítit ve vzduchu, vyšla jsem ven bez čepice, na sobě koženou bundu místo kabátu a skoro jsem si vzala tenisky. Měla jsem chuť si udělat čaj do termosky a jít se projít po městě. Škoda, že nemám termosku.

Jo a je mně zase smutno a jsem pořád ještě strašlivě hloupá.


It's like forgetting the words to your favorite song,
You can't believe it; you were always singing along.